O drakovi,
který nelétal.
„Toto je příběh o tom, jak jsem se učil létat."
V dávných dobách žila byla na světě jedna mladá čarodějnice. V životě ji provázel její věrný souputník pštros. Každý den musela létat za svou matkou, starou čarodějnicí, aby jí pomohla. Stará čarodějnice ve svém doupěti totiž prováděla černou magii a potřebovala, aby ji někdo každý den uklidil zbytky netopýrů a jiné havěti, co na lektvary používala.
Mladá čarodějnice bydlela i se svým pštrosem v dalekém lese, v chaloupce na pštrosí noze. Byla už ve věku, kdy se čarodějnice začínají nudit, a tak si ke svému pštrosovi chtěla pořídit i malého dráčka. Chtěla z něj vypěstovat velikého a silného draka, který ji bude poslouchat a chránit ji, až bude starší.
Čarodějnice pak každý den prováděla svá kouzla, vařila dračí lektvar, ale draka se jí vykouzlit nedařilo. Čím víc to zkoušela, tím byly výsledky žalostnější — žáby, pulcové a jiná havěť. Vůbec žádný drak. Až jí její matka, stará čarodějnice, poradila, že do dračího lektvaru je potřeba přidat péro z ptáka, jinak se jí létajícího draka vykouzlit nepovede.
Čarodějnice neváhala ani chviličku a vytrhla péro ze svého pštrosa. Přidala ho do dračího lektvaru. A opravdu, za chvíli se jí podařilo vykouzlit malého dráčka Happíka.
Všichni tři žili spolu v chaloupce na pštrosí noze. Pštros měl dráčka Happíka rád. Často si s ním hrál a také mu připravoval krmení, jak mu čarodějnice přikázala. Čarodějnice se tu a tam proměnila v pštrosici, a to se pštrosovi moc líbilo.
Čarodějnice pojala nápad, jak pštrosa zlomit. Začala mu vyhrožovat, že společně s dráčkem poletí k sopce a vlétne do rozžhavené lávy. A pak už bude pštros na světě jednou provždy sám.
„Pštrose, pštrosíčku, prosím, přestaň s tím zkvašeným ovocem," prosil dráček pštrosa, „nechci skončit v rozžhavené lávě."
Pštros byl od té doby poslušný. Dráčka však představa rozžhavené lávy tak pohltila, že přestal úplně chrlit oheň. Bál se, že by mohl něco rozžhavit tak, že se to změní v lávu a on v lávě zahyne. A tak dráček už nikdy oheň nechrlil.
Když dráček Happík dorostl v draka, začal mít chuť zblajznout nějakou princeznu. Ale kde sehnat princeznu? Drak byl velký. Na první pohled sice budil respekt, jenže neuměl létat a nechrlil oheň. A tak se mu lidé spíš posmívali.
Když už si nějaké království s princeznou vyhlédl, než tam došel, všichni utekli. Mohl sice zbořit a zničit palác, princeznu ale nedostal.
Čarodějnice taky nechtěla draka nikam pouštět. Chtěla draka pro sebe a svou ochranu a ne, aby se někde trmácel za princeznami.
Čím byl drak starší, tím víc se jeho hlavy hádaly. Jedna chtěla princezny k obědu, druhá hlava chtěla radši prince, třetí hlava byla poslušná a chtěla zůstat u čarodějnice. Vojevůdcovská hlava chtěla bořit hrady. Šest hlav se neustále hádalo a ta sedmá byla vždy s tím, kdo zrovna vyhrával.
Nakonec se drak s vypětím všech sil odstěhoval od čarodějnice a pštrosa. Našel si jeden opuštěný hrad na vysokém kopci. Tam se cítil aspoň trochu dobře, protože viděl široko daleko a nic mu neuniklo.
Jednoho dne přišel na drakův hrad mudrc z daleka a vůbec se draka nebál. Drak si řekl, že sežrat ho může i později a dal se s ním do řeči. Mudrc drakovi slíbil, že ho může dovést na místo, kde se draci učí létat. „Je to však opravdu daleko," řekl mudrc drakovi, „a bez ohně v tvém hrdle se tam nikdy nedostaneme." A tak drak věděl, že musí nejprve zapálit svůj oheň.
Požádal tedy mudrce, aby ho k sopce dovedl. Mudrc pomohl drakovi do blízkosti sopky s tím, že dál už musí jít sám. Nesmí se ohlédnout a zaváhat, jinak zemře. Jak se blížil, tlapy ho pálily od žhavé lávy pod tenkou vrstvou hlíny. Pak našel místo, kde žhavá láva vytékala na povrch. Drak natáhl své krky, naklonil své hlavy nad rozžhavenou lávu — a oheň v jeho nitru se zažehl. Drak samou radostí zapálil několik lesů a polí. Konečně se drak Happík začal cítit trochu jako opravdový drak.
Nové sebevědomí pomohlo draku Happíkovi najít si kamarádku dračici Susi. Bylo to jiné než se honit za princeznami. Dračice drakovi radila, jak a co má a nemá dělat. Drakovi se trochu ulevilo.
Když už se drak s dračicí sžili, rozhodli se mít spolu potomka. Po několika měsících se jim však nenarodil malý drak, ale sovička. Dali jí jméno Iness. Ani jeden však nevěděl, jak se taková sova vychovává.
Drak byl zoufalý. Viděl, že neumí být sovičce Iness dobrým otcem. Moc ho to bolelo. Rada mudrcova byla jednoduchá: „Zůstaň se svou bolestí." I tak jednoduchou radu bylo však moc těžké dodržet.
Drak poznal, že je v bezvýchodné situaci. Tak jako tak bude trpět jednou provždy. Nedá se dělat nic. Vůbec nic. A to Happíka maličko uklidnilo.
Po mnoha zápasech a východech slunce se mudrc u draka opět objevil. Vyprávěl mu o své prožité beznaději. To draka uklidnilo. Najednou svou situaci přestal vnímat beznadějně, ale jen jako fakt. Bolest se téměř vytratila. Mudrc drakovi řekl, že to byla poslední překážka, která drakovi bránila vydat se na cestu na místo, kde se draci učí létat.
Mudrc vedl draka hlubokými lesy, přes louky a tůně, i skrz hluboké jeskyně musel drak projít. Hlavy se učili spolu vyjít a domlouvat se. Ani když vesničané draka chytili a chtěli ho upálit, nenechal jim mudrc draka napospas. Pomohl drakovi utéct.
Přestože drak už uměl chrlit oheň, jeho srdce bylo stále kamenné. V jedné hluboké propasti posadil mudrc draka na dno. „Odsud už můžeš jen odletět, jinak to nejde," řekl mu. „Proměň svým vnitřním ohněm své kamenné srdce na zářící diamant," řekl mudrc drakovi a odešel.
Drak Happík seděl v temnotě propasti několik dní. Byl zoufalý. Jeho srdce bylo buď kamenné, pokud hřál drak málo, nebo lávové, pokud hřál moc. Drak se den za dnem učil hřát tak akorát.
Jednoho dne se mu to opravdu povedlo — na krátkou chvíli změnil své srdce na zářící diamant. Světlo se rozlilo drakovým tělem. Drak roztáhl křídla, mávnul a… vyletěl z propasti ven.
Dráčku, draku, ty můj brachu
vidím v tobě fůru strachu
mávni křídly, začni létat
i když nemusíš tak spěchat.
Strach se ztratí musíš počkat
i když nemůžeš se dočkat
poznání ti neuletí
najdi všechno svoje smetí.
Srdce z kamene jsi měl
s ním si nikam neletěl
nyní už je svět tvůj jasný
diamant tu svítí krásný.
Ohnivá je tvoje síla
ať je laskavá a milá
ve svém srdci sílu hledej
nikdy zastrašit se nedej.
Říkám to teď nejen tobě
jistotu si najdi v sobě
spokojenost přijde za ní
to je celé moje přání.